Jdi na obsah Jdi na menu
 


     Meditace. V praxi to je dokonalá relaxace, soustředění a pohoda, která se přenáší na druhé. Jestliže jsem dobrý učitel, jak lidé říkají, je to pro moji schopnost uvést se do stavu meditace.

     Patřím k poměrně vzácnému typu lidí, kteří zažili již v ranném dětství duchovní probuzení. Tentkrát mě ovšem často považovali za blázna a moje maminka vynaložila velké úsilí, aby mě naučila sobectví. Když jsem dostal pomeranč, nebo čokoládu, musel jsem si vyslechnout přednášku, že si to mám sníst sám a nikomu to nedávat. Když jsem se s někým sblížil, nejvíce mě zajímalo, jestli si dotyčný člověk uvědomuje svoji vlastní existenci, což většinou nikdo nechápal. Také jsem byl sám, kdo věřil v reinkarnaci a v Boha a v nebe, takže se ze mě na dlouhou dobu stal samotář. Sice mě přitahovali buddhisté, ale zklamali mě, protože mi tvrdili, že svoje "já" musím rozpustit. Nedošlo mi tenkrát, stejně jako jim, že moje už rozpustit nejde. A tak jsem ideologicky bloudil a prohledával svět, abych našel nějaké vysvětlení.


     Před deseti lety jsem po velké krizi jasně rozlišil stav čistého Vědomí a zjisil jsem, že mi stačí uklidnit se, abych se do něj kdykoliv vrátil. Jsem rád, že to v dnešní době už nemusím skrývat, a naopak, celou řadu lidí to zajímá. Je to sice móda, a lidé to nemyslí úplně vážně, ale i tak je to nesmírně milé, být ve světě, kde nejen nejste za blázna, ale jste přímo za mudrce. Nemyslím si o sobě nic zvláštního, protože všichni jsme z duchovního hlediska úplně stejní, jenom se většina lidí ještě nikdy úplně neuklidnila, aby to zjistili také. Je jenom potřeba nebát se něhy, lásky a ticha, naučit se na chvilku všeho vzdát a být s nejlepším přítelem, který je stále s námi, v nás, kolem nás a v celém Vesmíru. Není to žádný církevní Bůh, ale naopak ten nejlepší, inteligentní přítel, po jakém jsme kdy toužili.

     Využívám svoje "nadání" zatím jen k projektům, se kterými si hraju. Pro ty, koho zajímá neředěná pravda o náboženství, lidské duši, vztazích, lásce a sexu, jsem dostupný a přístupný zde v Děčíně.  Rád se sejdu s lidmi, kteří mají dobré nápady, co se týče rozšíření Poznání. Těším se na Vás, vzácní přátelé a současníci na tomto světě.                                                                                                       "Mirek"

Poznámky k meditaci.

                Tak si čtu na jistých webových o meditaci a zdá se mi, že občas lidé neví, o čem mluví.  Setkávám se s tím dost často a s laskavostí to nechávám plavat.  Nechci své „kolegy“ – duchovní učitele srazit, zklamat, ponížit.  Místo toho zde uvádím můj pohled. Omlouvám se za množství nedokonalých přirovnání z tohoto světa, jinak to ale lidem na tomto světě vysvětlit neumím.

Probuzení.

                Probuzený stav je pro nás normální. Než jsme vstoupili do časoprostorového experimentu, kterým je obecně známý vesmír, byli jsme probuzení a žili jsme v jiném vesmíru, v duchovní říši, pro kterou máme také krátké, kouzelné slovíčko: nebe. Byli jsme probuzení a bylo nám božsky.  Jen tak být v nebi je velmi příjemné a inspirující, prostě dokonalé.  Nebe jako by bylo zařízeno miliardami geniálních umělců, psychologů a inženýrů z mnohem pokročilejší civilizace, s neomezenými prostředky a s jediným, hlavním záměrem, abychom zde byli dokonale šťastní.  Vedle toho jsme v nebi stále napájeni božskou energií, jako v příjemném spánku. Kdyby se někdo z lidí mohl stát všemohoucím Bohem, nemohl by pro sebe lepší vesmír vymyslet. Nanejvýš by dosáhl toho, co je.

                V nebi vládne dokonalá svoboda. Protože všem obyvatelům nebe je dokonale dobře, mají se všichni rádi, dokonale si rozumí. Komunikují telepaticky, jako na zemi někteří zamilovaní lidé.  To je normální, přirozené, protože zde není žádný nedostatek a nespokojenost, a láska je vedle Vědomí vlastního bytí podstatou našeho ducha. Bůh sám je Duch, telepatické spojení všech duchů, společné Vědomí a láska. Naše svoboda se v nebi uplatňuje v nekonečném množství stavů, činností, zábav a her. Můžeme zde prostě jen být, a hledět na vesmír, řídit jej a uplatňovat své tvořivé nápady, nebo si hrajeme, a jako druhý extrém podnikáme zajímavé experimenty. Náš pobyt v tomto časoprostoru je vzácný experiment, za který vděčíme své vlastní nápaditosti a touze po poznání, která dokonce hledá meze, které by mohla překročit. Dostatečně poučeny se nakonec všechny lidské duše vrátí do nebe, do normálního stavu, do svého domova.

                Náš zdejší vesmír slouží mnoha vzájemně se podporujícím experimentům mnoha nebeských duchů, kteří například tvořivě ovlivňují evoluci. My lidé jsme skupina nejodvážnějších duchů, která se rozhodla ztratit se  v tomto světě, zapomenout, oddělit se od duchovní říše, odejít z nebe, a postupně se každý jako izolovaný jedinec sám opět najít, opět rozpoznat vlastní podstatu. Tento projekt má opět mnoho účelů, které sledují a na kterých se podílí miliardy duchů v nebi.  Pro nás lidi je nyní nejdůležitější informace, že tento časoprostorový experiment, který není pro nás zcela příjemný, můžeme opustit. Experiment pomalu končí a můžeme se těšit a připravovat na nebeskou odměnu. To je opravdu radostná zpráva (evangelium). Cesta z tohoto světa však není ještě zcela přímá. Když prostě zemřeme (odložíme tělo), jdeme sice do nebe, ale musíme se sem opět navracet, znovu zapomenout, znovu se jako dítě učit a znovu hledat. Náš nebeský projekt pro nás úspěšně končí teprve tehdy, když během pobytu na tomto světě rozpoznáme svoji nebeskou, božskou podstatu. Tím totiž současně za určených podmínek experimentu prohlédneme celou hru, rozluštíme hádanku, která je středem celého projektu. Je to uvědomnění vlastního JÁ, vlastního bytí, které jsme na celá tisíciletí ztratili, abychom se nakonec pořádně zasmáli. V okamžiku probuzení v podstatě končí trápení, o kterém navíc zjišťujeme, že nebylo skutečné, byli jsme pouze obětí klamu. Probuzení  je korekce vlastní identity, která má zprvu neuvěřitelné dopady na způsob naší existence. Je to přepnutí našeho vědomí do nebeského modu, obnovení telepatického spojení s Bohem, s nebeskými duchy, obnovení napojení na kosmickou energii blaženosti.

                Duchovní probuzení nepřichází naráz, ale ohlašuje se záblesky poznání, které duchovně zralé, dostatečně zkušené a v mnoha životech potrápené jedince vábí a inspirují k tomu, aby začali hledat Boha, Osvícení, svoje vysvobození. Začnou vést svůj vlastní rozhovor s Bohem, nebo začnou meditovat. Obě cesty mohou urychlit vysvobození. Obě cesty skrývají úskalí, zejména díky nesprávným názorům na Boha a na podstatu člověka, které v minulosti hluboko do našich duší zaselo organizované  náboženství (církev, sekty, školy), které zpravidla klade finanční a politické zájmy výše, než prostou Pravdu. Především jsou to pocity viny a vlastní bezvýznamnosti, strach z trestu, odmítnutí a zavržení, které nás zbavují touhy i odvahy směle sáhnout po nejvyšší metě v tomto vesmíru a přijmout ji nyní, v tomto životě, při nejbližší dobré příležitosti. Velká společenství a příliš oslavovaní Mistři v nás mohou vybudovat přesvědčení, že něco tak velkého se nemůže jen tak stát právě nám. Ve skutečnosti to nejvyšší již je připraveno ve Vás, jste to dokonce Vy sami, zbývá jen s nikým a ničím se nesrovnávat, roztáhnout křídla a letět. Naše malost a bezvýznamnost – je nejhorší součástí klamu, Máji, která nám brání prohlédnout Pravdu.  Na této zemi jsme jako sardinky, často zdánlivě bezcenní mravenci. V nekonečném nebi jsme bohové, nesrovnatelní ani se všemi císaři, dalajlámy, Mistry, papeži i filmovými hvězdami tohoto světa.

                Zajistěte si úplné volno a samotu pro dlouhý, klidný rozhovor s Bohem, s vesmírnou inteligencí, která o vás všechno ví a touží po Vás, miluje Vás, chce Vás přijmout do své nejvnitřnější blízkosti. Jděte, ležte, nebo seďte s rovnou páteří a buďte si vědomi vlastního těla. Uvolňujte se jakoby ke spánku. Uvědomte si, že jste to Vy, kdo spásu (Osvícení) odmítá. Bůh v tomto smyslu pouze respektuje Vaši svobodnou vůli, která ovšem mívá neuvědomovanou složku, různá podvědomá lpění a odpor. Nyní je proto potřeba vzdát se kontroly nad vlastním životem a budoucností a plně se v modlitbě vydat do Božích rukou. Pokud to nejde zcela upřímně, je potřeba zpytovat svědomí. Koncentrujte se na podezřelá místa. Klaďte si otázku, na čem lpíte, čeho byste se špatně vzdávali. Pak to odevzdejte Bohu, upřímně a bez výhrad. Projděte celý svůj život, majetek, radosti, požitky, jistoty. Ve skutečnosti o nic nepřicházíte, protože Bůh a osud Vám stejně vezme, co bude chtít. Tím, že vědomě sami vše odevzdáte, odevzdáváte se Bohu a jeho vůli jako dar, který Vás s ním sblíží. Udělejte to třeba z vypočítavosti, ale udělejte to důkladně. Když všechno odevzdáte do Božích rukou, přijmete Boží vůli, budete cítit velkou svobodu a úlevu.

                Nyní odpusťte všem lidem. Je potřeba připomenout si myšlenku, že všichni lidé jsou Boží děti, i když bloudí a ubližují ostatním. Odpusťte každému zvlášť. Zapomeňte na pomstu a tresty, uvědomte si,  že každý lidský duch bloudil a vracel zlo, které předtím potkalo jeho. Buddha i Ježíš byli darebáci předtím, než se jejich duch začal probouzet. A také my nevíme, jaké hrůzy máme „na svědomí“ v minulosti. Buďte proto velkorysí a důslední, způsobíte tím Bohu velkou radost, a to Vás s ním sblíží. Udělejte to třeba i ze sobeckých důvodů, ale udělejte to opravdově. Když všem odpustíte, poznáte, že Bůh odpustil Vám, a budete cítit klid a bezpečí. Vzdát se všeho odevzdat se Bohu a odpustit všem lidem je  vnitřní jednání, které se týká Vás a Boha. Má za následek tzv. mystickou smrt, vyhasnutí ega, naší klamné pozemské identity. Celý proces může trvat hodiny i více a často se neobejde bez očistného pláče. Jakmile je ego takto rozpuštěno, dostaví se klidný stav bez myšlenek, protože myšlenkový zmatek byl živen právě strachem, lpěním a odporem, kterých jsme se nyní zbavili. Uvědomujeme si pouze naše uvědomování vlastního já a naše tělo, ve kterém postupně sílí blažený pocit, jako ve spánku.  A skutečně naše tělo, ve kterém je probuzený duch, vykazuje některé známky spánku: dech je pomalý a pravidelný, tep srdce je velmi nízký, spotřeba kyslíku snížená. Místo dřívějšího přemyšlení vnímáme. Vnímáme také rezonanci obrovského vesmíru, který je živý. Objevuje se nový druh myšlení, který je mnohem rychlejší, nepotřebuje slova. Je to rozpoznávání pravdy. Kam duch upře pozornost, tam rozpoznává pravdu. Jsme telepaticky spojeni s nebem a využíváme jeho informační sítě. Doporučuje se lehce tlumit počáteční radost a nadšení tím, že se soustředíme na dech, vnímáme jeho klidné, velice příjemné proudění naším nosem. Část naší pozornosti nyní musíme stále věnovat našemu bytí v těle, které je ovšem velice příjemné. To je podstata meditace: být teď a tady, v těle.

                Dobře provedená duchovní očista a následné Osvícení zpravidla trvá několik hodin až dní. Četl jsem o trvalém probuzení, ale žádného takového Mistra jsem nenašel. Trvalé probuzení je ideál, ke kterému se na tomto světě pouze blížíme. Důležité je znát Pravdu. Díky síle zvyku se zpravidla objeví starý způsob myšlení a člověk opět částečně upadne do klamu, který je lepkavý jako mucholapka. Musíme  proto projít stejným procesem očisty, stejně opravdově. Máme nyní ovšem velkou výhodu v tom, že známe cestu a víme, co hledáme. Důležité je přijmout zprvu realitu, protože nesmíme při meditaci chtít cokoliv měnit, a to je těžké, když už známe božskou blaženost. Trpělivost a pokora musí být opět úplná. Dosažené Osvícení je pak třeba opět lehce střežit, dopřát mu klid, aby se upevnilo. Část pozornosti našeho vědomí stále musí spočívat ve vnímání dechu, těla a tím přítomnosti. Nyní je naopak velkou výhodou, že již známe nesmírně příjemný pocit probuzeného stavu, který Buddha nazval anandou (podle svého přítele Ánandy). Vůl, kterého bylo třeba nutit, aby šel do chléva, nyní chodí sám a rád, protože zjistil, že je mu tam dobře, říká k tomu Ramana Mahariši.

                Meditace je v dnešní době módní slovo. V praxi se tím míní nácvik nebo simulace stavu skutečné, přirozené meditace, kterým je bdělý stav našeho ducha. Bez dobré náboženské filosofie přináší takové cvičení jen zřídka významné výsledky. Potřebujeme vědět pokud možno přesně, co hledáme. Celá skupina buddhistů mne ujišťovala, že Osvícení je pro ně neznámé a nepočítají s tím, že by je v horizontu tohoto života zažili. Mají dogma, že jen jeden z milionu jej dosáhne, což je zastaralá pravda z doby Gautamovy. Nechápou, že i jiná náboženství k Osvícení vedou. Nerozumí tomu, že tento stav je konečné vysvobození pro každého člověka na světě bez ohledu na kulturu a náboženství a vstup do něho nikdy nebyl vyhrazen pouze buddhistům nebo pouze příznivcům východních náboženství. Tím se (organizovaní buddhisté) ovšem ochuzují a možná i snižují svoji šanci toto vysvobození dosáhnout. Hledejte proto moudrost, Pravdu, kdekoliv. Staré posvátné tradice jsou pro dnešního člověka chudé, nedostatečné. V dnešní době můžeme čerpat potřebné informace nejen ze všech náboženství světa, včetně dříve zakázaných, nedostupných knih, ale také ze skvělých filmů, dokumentů a množství moderní literatury. Také hudba naší doby obsahuje prvky, které dávají tušit duchovní inspiraci, božskou lehkost a velikost Ducha. K trvalému osvícení je zřejmě potřeba rozsáhlého duchovního vzdělání a určité bohatství myšlenek a obrazů. Toto bohatství je v tomto světě již pro nás  - na rozdíl od minulých generací - připraveno.

 

Malá ukázka kázání z doby mého farářování:

 Každý člověk je občanem dvou světů

   Na tomto světě žijeme v těle, které se svojí funkcí podobá tělům zvířat. A proto také podléháme stejným pravidlům přírody.
   Pravidlem tohoto světa je boj o přežití. Všude v přírodě kolem nás silnější jedinci vítězí, v nelítostném konkurenčním boji prosazují sebe a svůj vlastní rod. Slabší jedinci živoří a hynou. I v lidské společnosti je tento princip dosud patrný. Každý člověk, který má jisté kvality a něco umí, získá na tomto světě svoje místo, svého partnera, svoje uplatnění. A ten, kdo je třeba jen o maličko méně dobrý, toto místo, partnera, nebo uplatnění nezíská a musí je často pracně hledat někde jinde. Na ty nejslabší čeká často tvrdá a málo placená práce. Jsou také lidé, kteří jsou bezdomovci, nemají rodinu a přátele a nemají uplatnění žádné. V konkurenčním boji o život se vždycky našel někdo, kdo byl „lepší“ než oni a tak je vytlačil, připravil je o jejich místo na slunci.
   V přírodě tento jev dobře popsal například Charles Darwin, autor teorie vývoje druhů. Našli se i myslitelé, kteří tuto myšlenku aplikovali i na lidský rod, ovšem s katastrofálními důsledky. Nacismus a marxismus tento boj v přírodě přijaly za základní fakt lidského rodu a soustředily se na zvýhodnění své rasy, nebo společenské třídy. Za cenu velkého utrpení se tím nyní lidstvu alespoň ujasnilo, že na člověka není možno hledět jako na agresivní zvíře, na pomíjivou jednotku vyššího bojového celku. Pravidlo boje o přežití nejen že lidský život nevystihuje, ale také nevede k žádnému řešení.
   Člověk je totiž nejen tvorem tohoto světa, ale je především bytostí duchovní. Duch, Boží jiskra v nás nevede k tomu, abychom měli co největší moc a úspěch na tomto světě a abychom vytlačili a zničili své odpůrce. Duch, ze kterého vychází naše vědomí i láska vede člověka naopak k tomu, aby vytvářel harmonii, soulad a mír. A duchovní hodnoty dokonce převrací teorie boje naruby – vždyť je nám známo, že jsou na světě tuláci a žebráci, kteří jsou mnohem šťastnější, než mocní politici, bankéři, právníci či obchodníci. To, co je v lidském životě nejdůležitější – lásku a štěstí, nelze totiž koupit, ani vynutit. Jsou to dary, které přicházejí s moudrostí a duchovní zralostí.
K tomu aby člověk prohlédl pasti tohoto světa, přestal bojovat se svým okolím a vydal se hledat štěstí správným směrem, slouží především duchovní náboženství. Pán Ježíš byl Mistrem Ducha, Ducha. který i v nás pozvolna otevírá oči k poznání Pravdy, která převyšuje tento svět. Pán Ježíš znal Boha a mluvil z pozice Jeho království, do kterého patříme i my a které nám dědičně náleží.
   Jak se však do tohoto duchovního světa dostat. Jak se stát šťastným a svobodným? Jak se probudit a dosáhnout Spásy? Vznešený a vzdělaný kněz Nikodém, člen židovské rady, přišel za Pánem Ježíšem v noci, snad aby neměl problémy se svými dogmatickými souvěrci a kolegy. Měl na mysli právě tuto otázku: jak získat toto království Boží, jak do něho vejít? Nikodém znal všechna Písma a jejich oficiální výklad, slyšel již také o Ježíšově učení a přece nemohl z nějakého důvodu dosud pochopit Spásu a svobodu, o které Pán Ježíš mluvil.
   A dostalo se mu odpovědi, ze které byl nejdříve ještě více zmatený. Máme se znovu narodit z Ducha. Nestačí žít správně a mravně, vzdělávat se Písmem, dodržovat přikázání a předpisy, nestačí se očišťovat a odříkávat modlitby. K tomu, abychom dosáhli spásy, abychom vešli do Božího království, je třeba, abychom učinili – nebo spíše aby se s námi stalo něco, co Pán Ježíš nazývá novým narozením z Ducha.
   Celá pravda je, že starý člověk, občan tohoto světa, musí při tom současně zemřít. Ta část naší osobnosti, která chce prosadit a oslavit sebe a své potomky, na úkor ostatních lidí, ta část naší osoby, která bojuje o kariéru, o trvalou jistotu a bezpečí - nejraději snad ve formě moci, peněz a chvály lidí - musí usnout, vyhasnout a dokonce zemřít, abychom byli svobodní a poznali, kdo ve skutečnosti jsme. Náš hřích, náš egoismus i strach má být v tomto procesu přezářen a spálen vědomím a velkorysou láskou. Jde o to poznat, že jsme duchové, Boží děti, tedy poznat sama sebe. Naše věčná vlast a domov je ve světě dokonalého blahobytu, kde není žádný boj a žádná konkurence, protože si v něm nelze představit žádné negativní pocity, žádný nedostatek a žádné nebezpečí. V duchovním světě, v Boží přítomnosti, zažíváme dokonalé štěstí, a proto zde a v tomto stavu všechny ostatní duchy, i Boha, zcela přirozeně milujeme.
   Když rozpoznáme naši vlastní duchovní podstatu během tohoto života, je to, jako bychom se znovu narodili, svobodní a probuzení v přítomnosti, je to pocit, jako kdybychom teprve skutečně začali existovat. Člověk si při tom uvědomí, že předchozí život byl jenom více nebo méně zlý a zmatený sen, život bez pevné půdy pod nohama a myšlení bez vědomí toho, kdo, nebo co v nás myslí a co je pravda.
   A Pán Ježíš pomáhá Nikodémovi tím, že mu líčí povahu, jakou má osvobozený lidský duch: je jako vítr – svobodný a nevypočitatelný, nelze ho zachytit, ani změřit. Duch přesahuje všechny psychologické kategorie, je nad všemi emocemi – ze všech takzvaných emocí mu zbývá jen dosud nepostřehnutá, jemná, intenzivní radost, hravost a láska. Je to stav podivuhodně hlubokého pocitu svobody, stav dojetí a čisté mysli, stav klidu a vědomí přítomnosti Boha, který je nám tak blízký, že náš Duch s ním vlastně splývá. Je to stav, který alespoň částečně zná každý, kdo se rád a upřímně modlí. Starosti a bolest nyní neexistují a není po nich ani památky, protože nebyly skutečné. Vědomí, že vše je v božích rukou nás také zbavuje strachu o druhé lidi, protože dříve nebo později všichni budou osvobozeni a dosáhnou tohoto stavu.
   Spása – to není nějaký abstraktní prázdný pojem, ani něco, co přijde až po soudu na konci světa. Pán Ježíš učil o Božím království, které máme dokonce ze všeho nejdříve hledat a do kterého máme branou Spásy vejít. Spása je poznání, že ze dvou světů, které se v nás podivuhodně setkávají a stýkají, jenom ten vyšší – duchovní – je skutečný a pravý. Svět, který popsal Darwin a Marx, svět, ve kterém chtějí uspět ti, kdo neznají Boha – je jenom dočasnou školou pro našeho Ducha. Zde, v tomto světě, se máme učit z chyb a poznávat, naučit se milovat a nelpět a nakonec máme rozpoznat a najít sama sebe, pochopit, kdo je Pánem Vesmíru, a vracet se ke své podstatě a obrovské moci, kterou nám Pán Bůh dal.
   Žít správně a mravně nestačí ke spáse. Dobrotivost a čistý život je pouhou vstupní podmínkou k tomu, abychom dosáhli smíření s lidmi a mohli tak nastolit vnitřní klid a mír, pohodu a uvolnění v celém našem těle, které je příbytkem naší duše. Náš Duch, jemné a živé vnitřní Já každého z nás, se může probudit k plnému životu právě jenom v momentech hlubokého klidu a smíření, ve chvilce, kdy nic nechceme a nic neodmítáme, jenom si tiše uvědomujeme naši existenci tady a teď.
   Proto je každé náboženství, které učí lásce a úctě k druhým lidem dobré. Duchovní náboženství, jež přinesl Pán Ježíš a které vyznávají mystikové všech dob a na celém světě, se navíc zabývá naší podstatou a také hlubším smyslem a cílem naší existence. Na konci úspěšné cesty k Bohu přichází Spása, vstup do Božího království, které se každému, kdo hledá a tluče na bránu Božího království, náhle, nečekaně a překvapivě otevře, jako když člověk najde poklad na poli.
   Nejsou to vědomosti, zásluhy, ani znalosti – co nás k Bohu přivede, ale spíše moudrost a pokora zabydlená v našem srdci. Je to modlitba a touha po Bohu, které posilují a čistí naši duši.. Na konci cesty je to však odevzdání a vzdání se všeho, čeho jsme chtěli dosáhnout a co jsme si přáli zažít, co máme a o čem víme. Znamená to vzdát se i našeho vlastního myšlení, aby se vědomí starého člověka rozpustilo a v nastalé prázdnotě mysli se probudil Duch. Pán Ježíš to řekl Nikodémovi a jeho slova jsou určena také nám: Co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se tedy, že říkám – musíte se narodit znovu…

Vyšlo v knize Věry Ludíkové Pošli to dál II – kniha vzkazů lidem i Vesmíru, Ústí nad Orlicí, Grantis, 2004