Learning is my hobby

Tragedie Husitské církve

                Jsem věřící, i když mám rád vědecký ateismus a s nadšením sleduju jeho vývoj a nové myšlenky.  Zřetelně si uvědomuju, že náboženství v tomto světě způsobuje zlo a utrpení, a proto mám radost, když ho lidé opouštějí. Půjde-li vývoj lidstva dobrou cestou, věřím tomu, že bude komerční a fanatické náboženství současnosti nahrazeno duchovním poznáním a skutečnou láskou, kterou Poznání přináší. Průlom a obrat nečekám u teologů, ale spíše od umění, které většině lidí otevře oči. Věřím v Boha, ale nevěřím tomu, že by nám nadiktoval bibli s jejími mnoha zlými myšlenkami, že by nadržoval nějakému národu, nebo nějaké kněžské korporaci. Vůbec si nemyslím, že Bůh má něco společného s organizacemi a dogmaty, ale spíše přesně naopak touží po tom, být stále novým způsobem beze slov objevován a uvědomován v srdci jednotlivého člověka. Křesťanské náboženství považuji za hromady prázdné slámy, ve kterých se přes snahy cenzury skrylo mnoho vzácných perel.

                Sedm let jsem byl duchovním křesťanské církve Husitské. Dva roky po fakultě z nerozvážnosti mládí, pak pět let docela nedávno, v naději, že se této prakticky mrtvé společnosti, kdysi za první republiky poctivému hnutí, dá opět vdechnout život a živým příkladem ukázat její případný užitek a smysl. Naděje byla reálná, když se mi na čas podařilo oživit církev na severu Čech, ale když jsem potom se stal farářem u sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze, zjistil jsem, že církev se více podobá mafii, než chabému společenství věřících, a poslední věc o kterou stojí, je duchovní probuzení a příliv nových lidí. Byla zde naopak cítit tichá zásada: čím méně věřících, tím méně svědků. Pomocí koncertů pro cizince vyráběly se zde peníze, miliony, které zcela nenápadně a docela legálně plynuly do kapes církevních funkcionářů a jejich oblíbenců. Mým zřejmým, nevysloveným úkolem, bylo vytvářet public relations a krýt tyto operace, přirozeně za pěkný podíl. Byl jsem zasypán penězi a požádán, abych se laskavě vždy ohlásil, když ráčím přijít do práce. Usiloval jsem o kompromis: nechte si koryta, ale nechte mě pracovat. To ale zřejmě bylo mimo rámec chápání „Rady starších“ a proto se rozhodli mě zlikvidovat. Vedli proti mně válku, jako ve špionážních románech, a nechápali, že chci sám odejít, protože poznání a upevňování Boha v srdci vyžaduje klid a mír, a to je pro mě důležitější, než jejich hromady peněz, za které se platí strachem a nenávistí a někdy i životem. Nelze sloužit Bohu i mamonu.

                Potřeba uživit sebe a rodinu, prosadit se, získat uznání a dokonce zbohatnout, je u většiny lidí na tomto světě mnohem silnější, než touha po duchovním Poznání, které zjevně nepatří k základním lidským potřebám. Samotné náboženství není tvořeno jen vrcholnými mystickými zážitky, ale je živeno i strachem z neznáma a touhou zajistit si přízeň osudu pro sebe a své blízké. Když církev ovládla Římskou říši a poté Evropu a polovinu světa, nebylo to pro pár moudrých návodů Ježíše z Nazareta, jak dosáhnout Božího království, tedy Osvícení. Naopak, Ježíš musel být umlčen, a stát se pouhým obětním beránkem, který odsunut do nebe, má přijít a odsoudit do pekel všechny odpůrce církve. Církev je z duchovního hlediska smutnou ukázkou toho, jak snadno mohli zlí lidé pomocí nauky, která je vadná, ale vcelku logická a přesvědčivá, ovládnout celé národy, a uspokojovat všechny svoje potřeby na jejich úkor. Církev vytvořila krutou totalitu, která obsahovala přirozeně i mnoho dobrých věcí, jak to u totalit bývá. Lidé se do nich narodí a nemohou odejít. A tak se zrodil Husův ideál Pravdy, která je nadřazena učení církve, lidskosti, která je přirozená a nezávisí na náboženství, byla znovu rozvinuta myšlenka demokracie, která může ochránit lidi před tyranií státu i náboženství. Nakonec se v samé katolické církvi v 19. století objevil tzv. modernismus, který v podstatě zastával právě tyto názory a usiloval o přetvoření církve v užitečnou demokratickou organizaci sloužící skutečným duchovním potřebám lidí, míru a lásce.

                Na počátku 20. století papež Pius X. modernismus proklel a nařídil čistky v církevních institucích. Zatímco v celé Evropě se mu na dalších 40 let podařilo udržet středověký kurz potlačování lidské svobody, v ČSR se v roce 1920  liberální kněží odtrhli od katolické církve a pod vedením Karla Farského založili novou církev na ideálech modernismu, který směřoval k universálnímu, svobodnému náboženství bez dogmat, ale se zájmem o probuzení srdce, které je smyslem poctivého náboženství. Objevilo se nové, kritické zkoumání Bible a hledání skutečné náboženské Pravdy, se kterou se papežská církev ve své autoritářské neomylnosti evidentně míjela. Církev československá (později husitská) zahájila „Český zápas“ o osvobození člověka z „katolického tmářství“ a k návratu k původnímu učení prostého, ale moudrého Ježíše, a do té doby zakázaným názorům pronásledovaných hrdinů národa Husa a Komenského. Chtěla dokončit „českou reformaci“, násilně přerušenou v „době temna“ po bitvě na Bílé hoře. Karel Farský a jeho modernistická skupina usilovali o svobodné náboženství, které právě v dnešní době většinu lidí zajímá a přitahuje. Před válkou se do této církve dobrovolně přihlásilo přes půl milionu lidí. Náboženství nového věku nemělo vzniknout v Kalifornii, ale v Čechách, a o třicet let dříve. Komunistický režim tyto plány zmařil, když církev donutil, aby se vrátila k tradičnímu dogmatickému křesťanství a tak s ostatními církvemi kráčela k zániku. Liberální kněží se svými rodinami byli pronásledováni, dogmata milující kněží, kteří byli oddanými spolupracovníky StB, byli povyšováni, mohli cestovat na Západ, a jejich děti dokonce mohly studovat práva. Všichni biskupové a profesoři teologické fakulty museli být agenty StB, patriarcha církve byl dokonce nositelem Řádu práce, zřejmě za svůj příspěvek k likvidaci vlastní církve.  Stalinův duch ovládal Husitskou církev ještě v devadesátých letech, společně s duchem Pia X. a snahami o privatizaci církevního majetku. Poslední vzepětí inteligentního pražského jara v této církvi nastalo až v roce 2000, když byl nečekaně patriarchou zvolen Jan Schwarz, básník a novinář, liberál, který usiloval o návrat k původnímu zajímavému a pro lidi přitažlivému učení církve před komunistickým zásahem. Intriky zastánců dogmat a držitelů „koryt“ jej celkem snadno za pár let připravily o rozum a zlikvidovaly. Od té doby je církev opět pevně v rukou agentů StB a jejich žáků. Formální existence této církve slouží především k čerpání státních dotací a platů rostoucímu počtu kněží, fiktivní náboženské obce bez věřících fungují jako zástěrka pro lukrativní podnikání církevních představitelů s církevními nemovitostmi. Kádrové prověrky „správné víry“ zajišťují loyalitu duchovních ke starým dogmatům a současným představitelům církve. Jen zájem a ohlas veřejnosti by mohl zachránit to, co je v této církvi ještě Boží.