Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč se křesťanství v Čechách nedaří?

20. 12. 2008

Publikováno v děčínském týdeníku Princip, 27. listopadu 2008

Vzdělané vrstvy, městské obyvatelstvo, umělci a mladí lidé v celé Evropě i v Čechách stále zřetelněji odmítají církev a její učení. V naší zemi podle statistik křesťanské církve prostě vymírají. Naopak nová duchovní hnutí, jejichž jádrem je východní, zvláště pak buddhistické učení a moderní mystika, jsou stále populárnější. V čem je tedy chyba křesťanského náboženství?

Především křesťanství nemá duchovní základ ani cíl, jaký mají nová, nekřesťanská, na státu nezávislá náboženství. S výjimkou meditujících směrů, které jsou v církvích trpěny, páteří křesťanské víry není spiritualita, ale neměnná dogmatická ideologie, sebe chválící propaganda církve a Bible. Církevnímu učení ovšem kromě pár prostých oveček dnes sotva věří samo vedení církví. Zpochybňování věroučných článků, které církev už raději ani nezdůrazňuje, a liberální názory, běžné v soukromí členů církve, hrozí rozkladem kázně v církvi, a proto vedení církví staví proti liberalismu hráze. Tím se  odcizuje vlastní členské základně a křesťanství se stává málo přesvědčivým, povinným mluvením, podobně jako komunismus ve svém posledním tažení.

Nové, agresivní, z USA pocházející a financované církve také dokáží získat jen malé promile českého obyvatelstva. Češi jsou natolik dobře vzděláni v otázce evoluce a geologie, že hned poznávají absurditu amerického modelu víry, který předpokládá vznik světa před šesti tisíci lety. Rovněž víra v brzký konec světa zásahem rozhněvaného Boha nenachází u nás dostatečně bázlivé příjemce. Tolerantní a humorně ladění Češi nepřijímají Krista za svého osobního Spasitele a naopak považují většinou takový akt za duševní poruchu.

Když nepočítáme státem dobře placené křesťanské ideology s mnoha akademickými tituly, jejich rodiny a blízké známé, zaměstnance a placené pastorační asistenty, tvoří dnes křesťanskou obec v českých městech již jen hrstka konzumentů, vděčných za obecná, rodinu a slušnost podporující stanoviska církve. Miliardy korun, které náš stát ročně vyplácí církvím na platy duchovních, jejich asistentů a učitelů teologie, jako by odtékaly do kanálu. Lidé v Čechách se celému tomu státnímu náboženství vyhýbají, jako čert kříži.

Je možné tento trend změnit? Samotné církve se touto otázkou nezabývají, protože otázka sama je pro ně rouháním. Z drobných poznámek lze soudit, že papež a další představitelé církví počítají s jejich zmenšením, údajně výměnou za zvýšení  kvality jejich víry. Samotnou církevní ideologii, které dříve museli pod trestem smrti všichni Evropané věřit, a která je dnes českému člověku cizí, ba protivná, však měnit nechtějí. Církve nemají vnitřní demokracii. Ovládají je starci, kteří chtějí v klidu dožít svůj důstojný život. Možná přesně cítí, že jakákoliv církevní perestrojka by podobně jako v případě Sovětského svazu nenechala v celé „Kristově církvi“ kámen na kameni. Když budou jednotně mlčet a umlčovat liberální hlasy v církvi, možná i jejich žáci budou ještě požívat úcty politiků a bezpečí blahobytné existence na úkor celé společnosti.

                              (Autor příspěvku je kněz a bývalý farář CČSH v Praze 1)