Learning is my hobby

O náboženství prostě a jednoduše

Za jednu z největších moudrostí světového náboženství považuju větu, připisovanou Krišnovi: „Ať uctíváte kohokoliv, vždy uctíváte mne, a já vás spasím.“ Bůh hinduismu je tolerantní a pružný. Kdykoliv se člověk modlí k transcendentnímu, všudypřítomnému a vševědoucímu Božství, Bůh jej vnímá a okamžitě odměňuje svojí pozorností a péčí. Nezáleží tedy na jménu, na náboženství, na dogmatech a rituálech. Záleží jen na touze a síle modlitby, a může se stát, že Bůh nás spasí: otevře naše duchovní oči a vysvobodí nás z nevědomosti a každého trápení. Už i slabá a nedokonalá modlitba k Věčnému přináší ulehčení a inspiraci, pokud je upřímná.

Tato Krišnova myšlenka odpovídá také na otázku, proč i ty nejhloupější náboženské sekty a církve stále mají své zastánce, a proč je ateismus, ač má tolik pravdy, tak suchý a prázdný. Za všemi konvenčními hloupostmi a mylnými poučkami, které odrazují moderního člověka od víry, v hlubině vesmíru a lidské duše existuje realita, přístupná dětem a  lidem, kteří se upřímně a pokorně modlí. Bůh nehledí na náš intelekt, kterým jsme mohli a nemuseli být obdařeni. Nevadí mu, když ho nazýváme kosmickým Vědomím, Aláhem, Manitouem nebo Jehovou, Kristem nebo Pannou Marií. „Já, které jest“ pozná své děti, ať jsou ve vězení, mentálním ústavu, nebo právě sedí na papežském stolci. V jeho hře na schovávanou, kterou je tento svět, platí jen touha a tušení, kterým se vyznačuje lidská duše, která se rozhodla pro dobro a poznání.

Existuje jedno poctivé náboženství, platné a účinné v celém vesmíru. Reálná náboženství, která známe, se ho dotýkají jen do té míry, do jaké jejich věřící praktikují komunikaci s Duchem vesmíru. Ideologické stavby různých náboženství, věroučné doktríny a dogmata, nevznikly ovšem jen v souladu s poctivým náboženstvím. Motivací k jejich vzniku byly národní politické zájmy, zejména zvýšení prestiže vlastní kultury a také moci, vedle hygienických a psychologických opatření, která měla danou společnost chránit, posilovat a odlišovat. Prostým srovnáním různých světových náboženství je možno nalézt místa a specifické názory, které v globalizovaném světě přirozeně vyžadují nové, kritické zamyšlení. Každé malé dítě v Evropě dnes cítí a chápe, že pokud existuje Bůh, určitě nemá nic společného s obřízkou mužů či žen, odsuzováním homosexuálů a čarodějnic, nebo různými podivnými jídelními zvyky. Většina vzdělaných věřících Evropanů, schopných pochopit základní myšlenky světových náboženství, si v uplynulých desetiletích vytvořila vlastní názor, a výše uvedené spontánně chápe.

Křesťanské církve a jejich teologické školy v České republice zanedbaly tuto myšlenkovou práci. Je to pochopitelné, protože se nejedná o lidové, demokratické organizace, ve kterých by se tříbily a porovnávaly názory myslících lidí. Zpravidla jsou vedeny izolovanými starci, kteří předávají moc svým oblíbencům, kteří s nimi zcela souhlasí, a své učitele uctívají. Následkem takového feudálního způsobu vedení může být pouze celková myšlenková a personální degenerace církví. Protože církev má majetek a navíc je podporována státem, není navíc nijak nucena brát zřetel ani na názory vlastních věřících. Masívní ztrátu věřících, které jsme v posledních letech svědky, si pak církev pohodlně vysvětluje úpadkem mravů ve společnosti a povrchností lidí, ačkoliv ve skutečnosti je její zánik způsoben spíše vyšším vzděláním a rostoucí inteligencí evropské populace.