Learning is my hobby

(Věnováno Vaškovi K.)

Jsem věřící, ale moje víra se totálně liší od víry církevní a od všeho, co většina lidí zná. Věřím v Boha, a nehodlám se toho slova vzdát, i když pro většinu dnešních lidí tím upadám do podezření z dobře známého církevního pokrytectví, nebo dokonce sektářského bláznovství a snahy ohlupovat lidi. Moje osobní víra je založena výhradně na vlastní zkušenosti a pro mne hmatatelných důkazech, jako je dech a tep srdce, které v mém systému ukazují napojení ducha ve hmotné bytosti, která píše tyto řádky. Nedávno jsem opět četl o výzkumech na anglických a amerických universitách, kde buddhističtí mniši jsou při meditaci podrobováni měření mozkových impulsů a dalších tělesných funkcí. Potěšilo mě, že další lidé mají zájem o to, co mě už zajímá padesát let. Věřím, že úžasný vědecký vývoj jde dál a brzy se začne věda vážně zabývat spiritualitou, a až se to stane, poctivé náboženství bude rehabilitováno a naivní materialismus současnosti bude naopak vědecky vysvětlen jako produkt strachu a sobectví, které na naší Zemi vládlo v této době pozdního středověku. Inu, někdo musí být vpředu a být vysmíván, jak je to ostatně ve vědě běžné.

Jeden můj student z překladatelského semináře, jemný a inteligentní sklář a poctivý myslitel zralého středního věku, který má zjevně mnoho přátel vědců a filozofů, mě na závěr semestru pozval do svého sídla v nedalekém městě, čímž začala filozofická debata. Rozhovor u grilu na terase se nesl ve velké úctě, ale razantně, protože jsme se oba chtěli dobrat jádra. Vašek se mě zeptal, zda si někdy připouštím, že bych mohl zcela mýlit a všechno co věřím je naprostá iluze. Sám se prezentoval jako vědecký materialista s výhradami. Konstatovali jsme poté souhlasně, že dokonce v komunistické době, kdy byla veškerá „buržoazní metafyzika“ zakazována, zabývali se v Česku vědci (Dr. Rejdák, Prof. Kahuda) výzkumem parapsychologie, později podle sovětského vzoru zvané psychotronika. Zkoumáni byli jasnovidci a telepati, prováděly se spiritistické seance, soudruzi vědci diskutovali s duchy zemřelých. Financování tohoto výzkumu osobně schvaloval předseda vlády Štrougal, který podle Rejdáka přitom prý vždy žertovně poznamenal: Peníze na to dáme, co kdyby na tom něco bylo?  A to je přesně výhrada rozumného českého člověka vůči materialismu, ke kterému nás vedla strana, vláda i celé školství. Neboť kdyby „na tom“ nic nebylo, proč by sami komunisté, ti skálopevní zastánci čistého vědeckého materialismu, potřebovali ověřovat úplné nesmysly? Proč se  tyto „nesmysly“ zkoumaly i v SSSR, kde se dokonce pokoušeli tzv. paranormální jevy využít k obraně a špionáži?

Ujistil jsem Vaška, že se rozhodně zajímám o vědu a o filozofii vědy, možná stejně silně jako on sám. Snažil jsem se odstranit slabé, ale nepříjemné podezření z jakéhosi tmářství a vymytého mozku, který na místo rozumu hledá odpovědi v bibli. Vašek pak přednesl svoji hlubokou základní myšlenku o naší existenci. Je pozoruhodné, jak se hmota dokázala zorganizovat do komplexních živých bytostí, které si nyní dokonce dokážou tento proces vývoje s jistým úžasem uvědomit a vědecky jej zkoumat. Vyjádřil jsem uznání pro krásu a hloubku tohoto pohledu, který jistě dojme každého nadšence pro vědu. Jen jsem konstatoval smutek nad tím, že v jeho koncepci my dva, kdo si tento zázrak vývoje hmoty k vyšším formám dnes večer uvědomujeme, v dohledné době navěky zmizíme v temnotě neexistence. Vašek v aktu duševní pružnosti naznačil, že i on by rád věřil, že navěky nezmizíme, že by na to ale potřeboval nějaké vědecké důkazy. Na tomto bodě náš rozhovor ustal a nyní je na mně, abych podal nějaké přesvědčivé argumenty pro svoje pojetí vesmíru, ve kterém jsme nesmrtelní.

V obrovském vesmíru, ve kterém žijeme, jsou vlastně k žasnutí hned dvě věci. Jedna je vesmír sám, který, ať si jej vykládáme jakkoliv, je nádherný, obrovský a komplexní. Druhá věc jsme my sami a naše vědomí, které je schopné žasnout nad velikostí vesmíru, uvědomovat si ho, a současně si uvědomovat sama sebe a svoje vědomí, ba svoje uvědomování si vlastního vědomí na pozadí celého vesmíru. Když jsem byl dítě, byl jsem materialista, asi do deseti let, hlavně na základě informací mého dědečka, zastánce pozitivismu Augusta Comte. Když jsem se ale dozvěděl, že při styku našich rodičů jen jedna z milionů spermií uspěje v závodu o reálný život, bylo mi jasné, že pravděpodobnost mého objevení se na tomto světě byla zcela mizivá, když se mí rodiče chystali, aby „mne“ počali. Ale co kdyby se vůbec nepotkali moji rodiče, nebo kdokoliv z mnoha centiliónů párů mých prarodičů až k prvokům? Možná by tu dnes byl někdo mně hodně podobný, ale z materialistického pohledu je jasné, že by to byl nanejvýš můj bratr, ale nikoliv já. Já, který tu sedím a přemýšlím a uvědomuju si svojí existenci, bych měl jen tmu a prázdno, a přirozeně by mě ani nenapadlo, že jsem se málem byl narodil, někdy kolem dvacátého století. Pravděpodobnost naší individuální existence daná přírodou je mnohem menší, než vyhrát stokrát po sobě první cenu v loterii. Moje materialistické uvažování dostalo trhlinu. Chápu, že komukoliv na světě to může být úplně jedno, jestli jsem tady já, nebo jeden z miliard mých bratrů, anebo jeden z trilionů mých bratranců, kteří dokonce mohli být lepší než já, a skončili v odpadních vodách. Ale já jsem tady, a to je pro mě osobně záhada. Věřte mi, prosím, jsem to skutečně já, nikoliv můj bratr či bratranec. Materialismus mi od té doby připadal trochu tupý, protože na tuto záhadu nedokázal říct ani slovo. Jeden můj bratranec mi po dlouhém naléhání řekl: „No tak co. Tak by tu byl někdo jinej.“ Podobně ovšem uvažují materialističtí filozofové, kteří navíc zdůrazňují, že naše „já“, pokud vůbec existuje, přírodu vůbec nezajímá, v evolučním zápase se jen tříbí druhy, možná na konci tohoto vzestupného vývoje  zde bude jeden vševědoucí mozek, zabírající celý vesmír, ale naše já, tedy skuteční „my“ už nebude. Můžeme se těšit jen z toho, že jsme na chvíli nesli genetickou štafetu pro budoucí, stále více inteligentní bytosti.

Nejkratší cesta k duchovnímu poznání  je poznání sama sebe, jak psáno na bráně delfské věštírny. Probudit se, uvědomit si úžasný zázrak vlastní existence, cosi tak málo pravděpodobného jako nahodilý jev, že všechna věda zde bledne jako prskavka na slunci. Seberealizace, sebe-aktualizace, být sám sebou a svobodný – to jsou obraty, které použije umělec či filozof, který se k tomuto zážitku objevení sebe sama dokáže přiblížit. Vrcholnými zážitky tento jev nazývají moderní američtí psychologové. Poznání vlastního Já vede ke stavu, kterému se říká Osvícení, což v sobě zahrnuje poznání, že vesmír je živý a inteligentní, podobně jako člověk, který je bdělý a klidný a pozoruje v noci hvězdnou oblohu a ví, že jsme nesmrtelní. Když si pak přečteme Moodyho knihy (Život po životě), nebo Whittonovu knížku (Život mezi životy), je nám dost jasné, že se nejedná o autory - podvodníky, ale naopak o statečné vědce, kteří poznali pravdu a říkají jí dál, i když přitom narážejí na nepřátelství, ba nenávist materialistů na straně jedné, zuřivou zášť církví na straně druhé. Tato nenávist je pochopitelná, protože pokud přijmeme diametrálně odlišný duchovní pohled na vesmír, náhle se ukáže, že se většina vědců zmýlila, když přijali a dále propagovali materialistické dogma, a že církev vlastně neví, o čem mluví, a zřejmě vždy jen předstírala, že něco ví. Taková změna paradigmatu by pro většinu lidí byla katastrofická, a vedla by nutně k nejrůznějším převratům. Také všichni lidé se špatným svědomím, zvláště mocní, bohatí a uznávaní, by jistě nesouhlasili, protože z duchovního úhlu pohledu jsou náhle mnohem menší a není jim co závidět. Změnit vlastní názor je těžké, často i nemožné, v životě, v politice i ve vědě, jak jistě víme. Vědeckých pozorování a důkazů reinkarnace a nesmrtelné lidské duše bylo již dost. Mají ovšem tu „slabinu“, že se nešíří, že jsou často i chabými protiargumenty fakticky potlačeny a rychle odloženy. Lidé, kteří se o tyto věci zajímají, je proto musí hledat. Jistou nevýhodou také je, že lidé, kteří dosáhli duchovního poznání, již žádné další důkazy nehledají a neshromažďují. Vědeckých důkazů je přesto dost pro ty, kdo dokážou pochopit tuto politickou situaci našeho světa v otázce ducha, a chtějí vytvořit svůj vlastní poučený a poctivý názor, bez ohledu na druhé lidi. Pro změnu paradigmatu ve vědě a na prosazení skutečného poctivého náboženství je vědeckých důkazů evidentně zatím málo.