Proč nemám rád církev?
Proč nemám rád církve (zvláště římskokatolickou)?
Stejně jako za socialismu nebylo všechno špatné, samozřejmě zdaleka není špatné ani všechno, co je a co se děje v rámci církve. Špatná je její vláda a ideologie, o které opírá své světovládné nároky. Samozřejmě je i v katolické církvi mnoho dobrých lidí, kteří učení své církve plně nechápou, či ignorují, a snaží se působit lidsky ve svém prostředí. Papeže nekritizují, protože chtějí pokračovat v prospěšné práci. Na mě papež nemůže a proto mluvím i za ně. Všechny církve miluju. Nemám rád jejich ideology. Považuji je za zlé lháře.
Křesťanská církev je na odchodu ze světa, stejně jako komunismus. Má smysl se jimi zabývat?
Každý člověk má právo na svobodu. Totalitní ideologie zotročují národy a generace lidí v Jižní Americe a Africe, stejně jako nevzdělané vrstvy v Evropě a Americe. Úplně k tomu mlčet mi nepřipadá správné, stejně jako nechávat kohokoliv zcela na pospas nějaké ujeté sektě. Není známkou snášenlivosti a tolerance mlčet o psychologické pasti, kterou představuje masová indoktrinace důmyslnou, zvrácenou ideologií. Křesťanští hodnostáři na veřejnosti zdůrazňují lásku, ale součástí jejich učení vždy byla hrozba věčného mučení těch, kdo se jim nepodrobí. Oponujte jim a poznáte, jak se těší na vaši „věčnou smrt“. Pro prosté lidi v tomto prostředí je hrozba trestů po smrti reálná a deformuje jejich život a přirozenou lidskost. Z duchovního hlediska je fundamentalistické křesťanství zrůdnost a vězení pro prosté lidské duše. Říkat „ať si na to přijde každý sám“ je podle mne stejně tvrdé, jako ponechat člověka, aby se stal obětí jakéhokoliv podvodu. Římskokatolická církev nashromáždila miliardové majetky především z pozůstalostí nebožáků, kteří se snažili zachránit před věčným utrpením v pekle. Těmito miliardami dnes financuje „prodejné mozky“, které se neustále snaží obraz církve zlepšit a tak otroctví prostých duší co nejvíce prodloužit. Také pro mnohé mladé muže je stále vidina vznešených církevních a akademických titulů lákavá, a tak se tato středověká úchylnost stále udržuje při životě. Kdo miluje Boha a Pravdu, nemůže být lhostejný k tomuto gigantickému „duchovnímu“ podvodu.
V dnešní době už ale přece papež nikoho nestraší peklem. Dokonce bylo zrušeno dogma, podle kterého nepokřtěné děti v případě úmrtí automaticky jdou do pekla.
Ano, papež už nestraší, protože ví, že by byl směšný. Ani z katolické televize se nedozvíte, že na vás čeká mučení v pekle. Ale stanete-li se katolíky, postupně se vám tato „pravda“ odhalí a postupně ji přijmete do svého podvědomí. Pohleďte na Michelangelův Poslední soud v Sixtinské kapli. Věrní katolíci odcházejí do nebe, druhá polovina lidstva k věčnému trápení do pekla. Můžete si být jistí, že se dostanete do té lepší poloviny, že se tam dostanou ti, koho máte rádi? Chceme, aby někdo věčně trpěl? Ve skutečnosti je sama tato myšlenka věčného zatracení „ďábelsky“ zlá, a i když církevníci už dnes nikoho nemordují, jejich názor je stále stejně hnusný.
Někteří moderní duchovní učitelé ovšem v peklo věří, stejně jako východní duchovní směry…
Ano, ale takové peklo není navždy. Je to jen pokračování temnoty v duši, kterou se člověk vyznačuje v době, kdy odchází ze světa. Nebe i peklo jsou v nás a po smrti těla si duše sama vyhledá odpovídající prostředí, kde realizuje svá přání. Emmanuel Swedenborg, oblíbený švédský vědec a prorok z 18. století, líčí speciální peklo pro katolické hodnostáře. Ti se zde v obrovské katedrále navzájem mučí nekonečným kázáním a zaklínáním víry, které ovšem nikdo z ostatních neposlouchá. Katolická církev se ovšem neptá proroků a těch, kteří věci skutečně viděli, ale trvá na svých kritériích pro spásu a zavržení, na svých dogmatech. Katolík je přesvědčen, že do pekla se může dostat například za homosexualitu, což je naprostý nesmysl. Naopak do pekla vás dostane frustrovaná sexuální touha. Ta působí v psychice mladého člověka, který se zavázal k celibátu, a zřejmě často vedla k rozvinutí pedofilních či sadistických sklonů.
Církev ale také mluví o spáse a o Bohu, a to má z duchovního hlediska pozitivní vliv na svět.
Ano, ale každá prostá babička je lepší než papež. Moje katolická babička mi v mládí řekla o Bohu, ke kterému se máme upřímně a opravdově modlit a tehdy dostaneme odpověď. Chtěl jsem vědět, kdo má pravdu, a myšlenka Boha mi připadala lákavá v prostředí komunistické hlouposti té doby. Modlil jsem se a skutečný Bůh se mi zjevil. Studium křesťanské teologie v pozdějším věku mi pouze odhalilo, jaký obrovský podvod a nesmysl je ono „Zjevení“, kterým se pyšní církev. Církevní Bůh je tyran, kterého nelze upřímně a duchovně milovat. Skutečný Bůh je nejlepší přítel každého člověka, protože každý člověk je součástí Boha a má tak nárok na nekonečnou blaženost a skvělou zábavu v nebi. Smyslem náboženství je, abychom se dříve a natrvalo vrátili domů, do světa Ducha, a abychom se vyvarovali věcí, které nás zadrží v koloběhu života tohoto časoprostorového experimentu. Nástrojem správného náboženství je modlitba a meditace, protože obojí vede k uvědomění našeho Já, které je ovšem v podstatě totožné s Božím Já, vědomím, které je živým základem vesmíru. Láska, blaženost a absolutní svoboda nejsou jen pozemské emoce a touhy, ale jsou to vlastnosti Božího i lidského Ducha. Rovněž pojem věčnosti je v duchovním světě platný, nepodobá se ale naší představě nekonečné časové linie. Křesťanští ideologové nebe neznají a většinou je v životě nepoznají, což je způsobeno jejich zlostnou (sadistickou) touhou ovládat druhé lidi. Výjimkou byl ve stáří Tomáš Akvinský, který ovšem potom své celoživotní učení, které tvoří základ římskokatolické theologie, nazval pouhým hnojem (dnes by řekl sračky). Církevnictví je snadná živnost, za kterou člověk zaplatí nejen svojí duší, ale i dušemi důvěřivých oveček. Církev a zejména její vláda v minulosti je pro Boha ostudou, která od něj odrazuje mnoho lidí i v dnešní době. To je důvod, proč o tom dnes mluvím.
